Diskuse o integritě ČVUT se dlouhodobě vedou na mnoha úrovních uvnitř ČVUT - od managementu školy, fakult, uvnitř senátů až po akademickou veřejnost. Tento materiál si dává za cíl se v dané oblasti poněkud orientovat a říci si, jaký je stav na škole a kde škola má reservy. Materiál nese znaky osobních názorů členů komise na problematiku, a tudíž si nedává v žádném případě právo na úplnost, tím méně na neomylnost. Vlastní komise je vytvořena z členů akademické obce školy (z různých součástí), zejména mimo Akademický senát ČVUT; Akademický senát ČVUT je zde iniciátorem a koordinátorem celé studie.

Při pohledu na problematiku z historického úhlu nelze pominout skutečnost, že ČVUT před mnoha lety bylo vlastně souborem relativně samostatných vysokých škol. Tato historická skutečnost stále způsobuje vysokou samostatnost fakult ČVUT a tento fakt sám o sobě nemusí být jistě zneklidňující. Jde spíše o to, nakolik krok integrace do celku, krok pro technickou univerzitu jistě nezpochybnitelně dobrý, přinesl uvnitř integrovaných složek nové a hlubší vazby, jejichž existence by byla zřejmě žádoucí. Nemyslí se tím jenom vytváření společných infrastrukturálních a organizačních složek školy, ale spíše vytváření hlubšího odborného univerzitního prostředí založeného na vzájemných synergetických vazbách, které by se logicky mohly uplatnit např. u oborů souvisejících, návazných, zejména nových interdisciplinárních. S tím je mj. spojeno i vědomí sounáležitosti k celku školy a odpoutání se od úzké specializace v rámci „mého“ oboru a „mých“ potřeb. Je tudíž třeba si řadu věcí explicitně uvědomit a skutečně si vědomě přiznat, co chceme, či co nechceme. A na základě této vědomé skutečnosti se pak dále orientovat.

Nesporné je, že velmi podstatnou roli budou hrát „lidské faktory“, které jsou schopny podpořit či zpochybnit jakékoliv racionální formální uspořádání. Otázkou je, zda proces optimalizace integrity pak má „jediné řešení“, zejména s ohledem na skutečnost složitého lidského chování v organizačním struktuře.

V dalším budeme předpokládat, že jednu univerzitu tvořit chceme, jinak by materiál neměl smysl.

2. Co rozumíme integritou

Definice se liší dle autora[1]; dle [7] je integrita definována jako proces komplexní funkčnosti systému, v němž existuje definovaná a optimální propojenost subsystémů a jednotek. Lze zcela jistě formulovat i jiné definice; např. dle [2] se integrita pro účely školy definuje jako pevné a funkční propojení mezi součástmi školy; v oblasti výuky jsou to předměty nabízené studentům všech fakult a nové programy, na kterých se podílí několik fakult a které pokrývají hraniční obory. V oblasti výzkumu jsou to společné záměry a projekty několika fakult, dále virtuální centra výzkumu. V dalším se přidržíme definice prvé, neboť otázka „pevného a funkčního propojení“ bude předmětem další diskuse. Podstatné je si uvědomit, že integrita není jednorázový proces, ale stav funkce, který více, nebo méně naplňujeme.

Nejprve, než si začneme všímat konkrétních skutečností na ČVUT (kap.3), vyjasněme si některé obecné aspekty problematiky.

Je nesporné, že v definici je respektována koexistence subsystému a jednotek a zvýrazněna jejich vazba ve vztahu k celkové funkčnosti systému, a tedy hlavní cíl, k němuž by integrita měla směřovat, je optimalizace funkce celku. Z té plyne nezbytnost určité míry propojenosti, v níž na jedné straně hraje roli specializace subsystému a na druhé straně jistá výsledná obecná funkce celku. Mělo by tedy jít o systém, v němž se prvky v různé míře navzájem „potřebují“ a tvoří funkční celek, ne si konkurují, nebo dokonce překážejí. Je nesporné, že dokonalou integritu představuje biologický organismus, v němž sdílení je samozřejmostí a „jedna ruka potřebuje ruku druhou“. Některé další aspekty definice ještě dále rozebereme.

Každý komplexní systém je vždy nutně diverzifikován, tedy jeho prvky mají různou funkci. Proto integrita nutně v sobě spojuje dva podstatné aspekty, které by neměly být oddělovány: integrační (spojující) aspekt[2], respektující kofunkčnost, sdílení, a aspekt diferencující (odlišnostní), který je projevem odlišné vnitřní funkce a náplně v rámci celku. Uskutečňování integrity tudíž nesmí vést ani k anonymnímu scelování a vytváření beztvarých celků, ani k oddělování, či tvorbě jednotek, které mají navzájem nulovou vazbu (pak už celek nemá znaky propojenosti).

Integritu, vedoucí k optimalizaci funkce, můžeme realizovat pomocí:

· „virtuálních[3]“ vazeb, které jsou projevem aktuální spolupráce, tedy vnitřních a „chtěných“ potřeb, formálně (organizačně) přímo nepostižených; tato vazba může být velmi proměnlivá a různě pevná;

· organizačních vazeb, postihujících formální souvislosti i různé funkce jednotek, které strukturují systém do vnějších organizačních celků, či subsystémů.

Jelikož se úžeji budeme zaměřovat na školu, je třeba si uvědomovat její funkci, či společenské poslání[4] což představuje:

· realizaci vzdělávacího procesu – představující výsostné poslání školy (bohužel dříve deklarováno jako pouze jediné). Přesto, že se často rozumí vzdělávacím procesem pouze „výuka“ a „sdělování poznatků“, neměl by být tento proces jen na toto omezován. Dle realizovaných studijních programů je v rámci školy převážně „diferencujícím“ faktorem (mimo interdisciplinární obory), zapříčiňujícím vznik fakult;

· realizaci vědeckého procesu – spočívající v realizaci projektů výzkumu a vývoje. V rámci školy je opět faktorem převážně „diferencujícím“. Na druhé straně je zde často velmi pružně vytvářena interdisiplinarita a právě tento aspekt je charakteristický tvorbou virtuálních celků (viz dále). Oba aspekty – vzdělávací a výzkumný – jsou dány ze zákona a tvoří z ekonomického hlediska hlavní poslání školy;

· realizaci výchovného procesu - implicitně doprovázející oba z předchozích procesů, jak ve své oddělenosti, tak zejména v jejich spolupůsobení; není-li tento aspekt explicitně uvědomován, stává se funkce školy jen jakousi „továrnou“ na studenty či na výsledky, a přestává být „živým organismem[5]“. Jedná se zároveň o nejpodstatnější faktor „samoregulace kvality[6]“ který by měl působit nejen na studenty, ale zpětnovazebně i na zaměstnance. Zde je zmíněn samostatně, neboť jeho role je zcela podstatná a měla by být vnitřní obranou proti rigiditě.

· realizaci doplňkové činnosti – sem patří sem různé formy ekonomicky zhodnotitelné činnosti, návazné na hlavní poslání. Tato činnost mj. zajišťuje i další vedlejší finanční zdroje (mimo dotaci ze státního rozpočtu) pro školu.

· realizaci vnějších vazeb – tuzemských i zahraničních, jedná se o podstatnou stránku, kdy „systém dává o sobě vědět navenek“, týká se tudíž veškeré (i nefinanční) spolupráce, účastí pracovníků v řídících a jiných orgánech ve státě, poradenská činnost, ideová i věcná spolupráce s jinými školami, AV ČR, výzkumnými ústavy a realizačními podniky.

2.1 Podmínky existence integrity

Skutečnost existence celku v sobě přirozeně nese vědomí sounáležitosti k celku. Tímto celkem se zde rozumí univerzita, nikoliv fakulta (i když zde řečené skutečnosti je možno uplatnit i na tuto nižší linii). Úspěšné vytváření jakýchkoliv vazeb (virtuálních nebo skutečných) uvnitř systému (nejen mezi subsystémy jako celky) vyžaduje jisté podmínky, které můžeme rámcově shrnout:

· informovanost o sobě navzájem v rámci celku, kde se integrita má uskutečňovat. Je tou první, avšak zdaleka ne postačující podmínkou pro jakoukoli další vnitřní spolupráci. Realizuje se obecněji zaměřenými širokoprůřezovými semináři, workshopy, databázemi odborníků, vhodnými přehledovými publikacemi, apod.; je jakousi automatickou formou virtuálních vazeb;

· ochota navzájem si sdílet „to společné“ – společné využívání administrativy, služeb, složek rektorátu, společných databází, apod., které každá jednotka potřebuje, bez ohledu na její specializaci; ústí zpravidla do vytváření společných infrastukturálních jednotek školy a jejich organizačních vazeb;

· ochota navzájem se potřebovat „v odborném“ – jde o spolupráci při respektování „vnitřní specializace“ - vytváření interdisciplinárních programů ve studijní, vědecké, příp. ekonomické rovině. Iniciace procesu může být „vnější“ (např. vypsáním programů MŠMT), ale i „zevnitř“, kdy dle cítěných trendů předjímáme další vývoj (rozvojové programy ČVUT, fakult, apod.). Určité formy spolupráce na této úrovni však mohou být i zcela neoficiální a spontánní, a mohou vytvářet vazby mezi různými týmy napříč universitou. Patří do struktury, které s ohledem na předchozí dělení můžeme řadit do kategorie jak virtuálních tak organizačních vazeb;

· odborně i lidsky si navzájem porozumět – souvisí mj. s hlediskem „lidských aspektů“;

· vykazovat srovnatelný výkon – nesouměřitelnost ve výkonu vede k neochotě spolupracovat;

· nalézt společnou ekonomickou podporu – jde o problematiku financování aktivit, což je dnes možné díky existenci řady grantových programů v rámci grantových agentur (včetně resortních i mezinárodních); dále je možné získat podporu i uvnitř finančních zdrojů školy (vnitřní grantový systém).

2.2 Integrita z pohledu virtuálních vazeb

Specifika virtuální vazby. Jak již bylo řečeno, jde o jakousi formu spontánní spolupráce, která se uskutečňuje aktuálně „chtěným“ vztahem jednotlivých složek mezi sebou a prochází napříč univerzitou bez formálních změn v organizační struktuře. Spolupráce je ponejvíce iniciována zespodu, nikoliv z pozice vedení [3]. Jde tedy o formu integrity, která je velmi pružná, avšak má své meze, neboť je v nezanedbatelné míře vymezována i organizační formou. V konkrétní školské praxi se tím rozumí vazby na úrovních: fakulta - fakulta, fakulta - ústav, ústav - ústav, katedra - katedra, eventuálně ještě níže: tým – tým, zejména v případě různých fakult. Specifikami virtuální vazby jsou zejména:

· přednosti:

o pružnost, co do síly vazby,

o rychlost a jednoduchost vytvoření (časově aktuální),

o kapacitní variabilita (může jít i o velmi malou spolupráci, jeden pracovník může být součástí i více virtuálních celků [3]),

o vratnost změn (je možno ji vytvořit ad hoc, a v aktuálním čase),

o realizace nutí stále si ujasňovat smysluplnost vazby;

· negace:

o není příliš vidět,

o hůře se prosazují zájmy vazby (není „zastoupena“ v žádné hierarchické úrovni),

o vyžaduje stálé jisté úsilí ji realizovat (ekonomicky, společensky, aj.),

o je-li velká, je těžkopádná a v některých případech může být pouze formální.

Jak bylo naznačeno, míra vnitřních vazeb v pedagogické, vědecké či organizační oblasti, je zároveň měřítkem či indikátorem („zrcadlem“) stavu vnitřní (funkční) stránky integrity, což o mnohém ve funkci systému napovídá.

Virtuální vazby se nemusí týkat jen vazeb integrujících několik pracovišť; stejně tak může jít o vnitřní prohlubování a rozšiřování specializace v rámci některé stávající jednotky, která (ve vztahu k původní jednotce) se stává „nově specifická“ a vede k hlubší diferenciaci pracoviště.

V historickém pohledu rozvíjející se a dostatečně intenzivní virtuální vazby často mohou být vnitřním „motorem“ dalších změn organizačních, vedoucích ke scelení, či vyčlenění některé činnosti, posléze vedoucí k oddělení – viz dále.

2.3 Integrita z pohledu organizačních vazeb

Specifika organizační vazby. Organizační struktura systému je formálním vyjádřením vnějších vazeb a je realizována hierarchickou strukturou subsystémů; z měřitelné úrovně diferencovaného výkonu se většinou odvíjí i financování subsystémů. Zde, podobně jako u všech společenských hierarchických systémů, hraje významnou roli jejich zřetelná subordinace; díky této viditelnosti se bohužel často integrita vymezuje pouze touto vazební formou - tedy jako definované sdílení některých funkcí při diferenciaci funkcí subsystémů. Diskuse se tudíž točí kolem toho, co má být sdíleno a co ne (viz též definici dle [2] v úvodu kap.1). Je to však značné omezení role integrity. Vlastnosti tohoto systému vazeb jsou do jisté míry komplementární k předchozí virtuální formě. Specifikami této vazby jsou zejména:

· přednosti:

o je viditelná, neboť má hierarchickou strukturu,

o je často nezbytná pro pojmenování subsystému „navenek“ (obsahově je vymezenější),

o může lépe prosazovat své zájmy (je zastoupena v nějakém managementu subsystému či systému),

o týká se spíše větších celků,

o lépe a kontrolovaněji se odehrávají finanční toky (a pochopitelně též měří výkony);

· negace:

o vazba je silná, často příliš rigidní a málo variabilní,

o vytváří sklon k uzavřenosti a vzniká nebezpečí minimální ochoty interagovat navenek (snaha žít jen pro sebe),

o může vytvářet uvnitř téže školy konkurenční prostředí[7],

o je velmi špatně vratná (téměř nevratná).

Je zřejmé, že právě zmíněná komplementarita předností a nevýhod předurčuje, aby obě formy – virtuální i organizační - byly v dobře fungujícím systému vyváženě zastoupeny.

Krátkodobý a dlouhodobý dopad organizačních změn. Organizační struktury mají ve všech společenských systémech jistou „setrvačnost“, což znamená, že formální uskutečňování organizační integrity, a tedy slaďování potřebné funkční stránky s formou, vyžaduje občas jisté změny, jakousi transformaci. Setrvačnost organizačních forem a nechuť k jejím změnám vede k tomu, že se změny odehrávají „relativně řídce“. Přitom je nezbytné si uvědomit i dlouhodobý dopad uskutečňované transformace: (a) věcný - může se stát, že v další obměně bychom mohli chtít návrat do zrušené struktury; to se týká zejména dělení; (b) ekonomický - každá organizační změna „něco stojí“, tudíž i zde se naskýtá otázka, „zda změna za to stojí“. Právě aspekt dlouhodobého trendu může vést k tomu, že u změněného systému se krátkodobé ekonomické rentability nemusíme dočkat.

Důvody transformace. Dosud jsme hlavně diskutovali o optimalizaci systému ve vztahu k jeho funkčnosti; jsou však i jiné důvody, které vedou na transformaci a optimalizace funkčnosti není hlavním cílem (někdy dokonce ani vedlejším). Je vhodné si shrnout, co bývá důvodem těchto transformačních změn. Transformace může obecně nastávat:

1. V důsledku snah o vyšší ekonomickou efektivitu systému – zde vyšší ekonomická funkčnost je zásadní motivací; ekonomická rentabilita se u školy týká zejména administrativně technické infrastruktury, jejíž zavádění (většinou nákladné) je potřebné a velmi analogické u všech jednotek; znamená to tvorbu společných „servisních“ organizačních jednotek (např. oddělení rektorátu), zavádění společného informačního systému - zejména zavádění společných databází, předpisů, reklamních materiálů, jednotných webových stránek, apod.

2. V důsledku nárůstu nových nebo inovovaných funkčních potřeb - je nejvlastnější a zde diskutovanou potřebou, opět vyplývající z vyšších funkčních odborných požadavků a směřuje k vyšší optimalizaci funkce. Nové potřeby často vycházejí z výše diskutovaných virtuálních vazeb, které se konkretizují a organizačně realizují. Záležitost týká zejména odborné stránky, nových studijních oborů, vědních interdiscipinárních oborů, apod. Mohou tak vznikat nové studijní programy, katedry, fakulty, ústavy, apod.

3. V důsledku narůstající nefunkčnosti stávající struktury - neoperativní jednotky se ruší, či jsou začleňovány do jiných celků. I tyto aktivity bývají přímou součástí optimalizace výkonu. Týká se kateder, ústavů, oddělení, apod.

4. V důsledku vyšší vnější srozumitelnosti - motivací těchto změn je spíše „čtivost“ naší struktury z „vnějšku“ - mimo univerzitu; cílem je tedy srozumitelněji oslovovat obecnou veřejnost, potenciální studenty, apod. Mění se tak často názvy, vznikají nové jednotky (či se jinak seskupují staré) s viditelnější strukturou. S ohledem na absolutní nezbytnost školy stále interagovat s okolím, je toto hledisko velmi důležité. Nebezpečné v této záležitosti jsou pouze důvody „módnosti“ nové struktury (obsažené v názvu fakulty, či složky), nejsou-li podloženy vnitřním zázemím.

5. V důsledku historicky zdůrazněných vnějších požadavků – vnější okolnosti způsobují jistou historickou „unikátnost“ určitých celospolečenských potřeb, tudíž časové optimum pro jejich uspokojení je historicky vymezeno a většinou se už neopakuje. Zde je podstatné to, zda umíme správě analyzovat „volání doby“ a doprovodit historický okamžik schopností správně zareagovat.

6. V důsledku „vyšší vůle“, či „moci[8]“. Jedná se vlastně o jakýsi obecně „politický“ krok a i když (při „osvícenosti panovníka“) se takový krok někdy může ukázat jako dobrý, obecně takto vzniklé změny povětšinou nepatří mezi ty, které jsou zevnitř „chtěné“, vyvěrající z vnitřních potřeb systému. Škála takto zařaditelných změn je široká; mezi ně lze např. zařadit i změny vznikající “ze vzdoru”, většinou doprovázené špatnými lidskými vztahy, a nikdy jejich tvorba nevede na pohodu a optimální spolupráci. Další, zvláště škodlivý je lidský trend diferenciace “chci tomu velet sám” a vyčleněním pak nevznikne čilá spolupráce mezi celky, ale konkurenční jednotka. Je nesporné, že „lidské faktory“ v této kategorii hrají velmi významnou roli.

Přirozeně, důvody bývají často kombinované. Jelikož významným důvodem změn (zejm. ad 1, 2, 3, 4) by často mělo být přerůstání virtuálních vazeb v organizační změny, je otázkou, kdy by virtuální vazby měly přerůstat v organizační (v ideální formě). Jeví se, že by to bylo rozumné, jestliže:

· vytvořené virtuální vazby jsou trvalého charakteru,

· nový celek je navenek dobře deklarovatelný a „čtivý“,

· změna organizační formy přináší nové jednotce další výhody (viz dále hlediska výše – např. vnější srozumitelnost, ekonomické toky, aj.),

· nebude přerušena vazba se stávajícími jednotkami.

U některých pracovníků jsou organizační změny vnímány (v nejlepším případě) jako “nutné zlo”, kdy dochází (z jejich pohledu) k někdy necitlivému zcelování či dělení „nějak“ funkčních jednotek, a není tedy transformace příliš vnímána jako „šance“ pro optimálnější vazbu. Opět je třeba se zmínit o „lidských aspektech“, a tak se může řada jednoduchých procesů stávat složitými; nesporně se pak nabízí otázka, co je ve výsledku vlastně „optimální“: nová změněná (třeba i průhledná a racionálně stavěná) struktura, která je však přijímána nevraživě, či struktura stará zaběhlá, „nějak“ fungující? Toto souvisí s již vyslovenou otázkou o „jednoznačnosti řešení optimalizace“, přičemž tím „druhým“ řešením se zpravidla rozumí: „nechat to, tak jak to je“. Obecně pro všechny organizační změny platí, že časem se sice leccos urovná, ale chybné změny se opravují velmi obtížně, nebo se již nikdy nenapraví[9]. Tato skutečnost vede na neochotu „něco s tím dělat“ a spíše „počkat“. Bohužel ne vždy je stejně zralá doba situaci řešit a může nastat situace, že neslyšíme „volání doby“ (často nepříliš hlasité) a historicky neuskutečníme to, co nám doba budoucí bude vytýkat (viz výše ad 4).

2.4 Integrita z pohledu diferenciace a tvorby nových organizačních jednotek

Vznik nových jednotek je zmíněným procesem diferenciace funkcí a v řadě otázek přímo navazuje na již výše řečené. Pohlédneme-li na problém globálně, jedná se, de facto, o trojí možnost:

(1) přetváření již existujících organizačních celků změnou její hierarchie (kabinet se stane katedrou, katedra nebo Centrum ústavem, apod.). Jestliže jde o změnu v důsledku nové potřebné „váhy“ jednotky, je obecně považována tato změna za „legitimní“; diskutabilní je, je-li doprovázena důvody „ze vzdoru“ apod., které činí záležitost poněkud lidsky konfliktní (důvody konfliktu bývají zpravidla hlubší a organizační změny je neřeší);

(2) vytváření nových celků z virtuální spolupráce - jde tedy o jednotky vzniklé z činnosti, která v nějaké podobě již existovala a je „vyjmuta“ z bývalých celků, rozšířena na novou aktivitu. Jestliže u nových celků vzniká „definovaná náplň práce“ (a nekonkurují tak celkům stávajícím), je i zde změna vcelku přijímána jako „legitimní“. Jestliže jistá konkurence a „přetahování zájmů“ zde je, pak málokdy je tato změna obecně podporována a bývá považována za „zbytečnou atomizaci stávajících jednotek“. Bohužel „čisté řešení“ většinou není možné, proto je zde záminka ke konfliktům.

(3) vytváření nových celků “na zelené louce” – jde o vytváření nových specifik, často spojené s přijímáním nových pracovníků. Představuje choulostivý krok, často spojený s „politickým rozhodnutím“, jehož motivace mohou být potřebné („předbíhání doby“). Novost a míra zasvěcenosti často způsobuje, že tato cesta bývá často odmítána (v neposlední řadě i tím, že bývá doprovázena i novými ekonomickými požadavky).

U pracovníků, kde organizační změny dělení jsou odmítány, se zpravidla argumentuje:

· ještě nenastala správná „doba zralosti“,

· nová funkčnost jde řešit ve starých mezích,

· řešení vede na nežádoucí atomizaci.

Tyto argumentu mají svou logiku a nelze zde nalézt obecný klíč na jejich odpověď. Neboť je pravdou, že vytváření nových součástí samo o sobe integritu nezvyšuje [2].

3. Stav integrity na ČVUT

Zde se pokusíme v duchu zmíněných pohledů rámcově analyzovat stav na ČVUT a provést jakousi „inventuru“, a to alespoň v hrubých rysech. Nesporně bude možné tuto část dále rozšiřovat.

Nemá smysl zde detailně rozebírat stávající organizační strukturu, kterou je možno nalézt v kterémkoliv materiálu o škole. Spíše se pokusme pohlédnout na vnitřní souvislosti, a to jak z hlediska vnitřní spolupráce, tak nových organizačních forem. Vlastní dělení (stav virtuální a organizační spolupráce) není asi nevýstižnější, avšak s ohledem na výše řečené se toho přidržíme.

Nejprve si proveďme inventuru jedné z nejdůležitějších podmínek pro existenci jakékoliv integrity, kterou je informovanost o sobě navzájem. Této záležitosti silně pomáhají oficiální společné pravidelné vědecké semináře (workshopy ČVUT), kde probíhá prezentace výsledků posterovou formou, přičemž ukončené projekty mají prezentaci povinnou. Semináři se vytýká široký záběr, avšak s ohledem na zmíněnou potřebu informovanosti nebylo dosud nic lepšího vymyšleno. Bohužel bolestí těchto seminářů je relativně malá návštěvnost, tudíž dobře míněný cíl se často míjí s účinkem a na informovanosti dovnitř se toho příliš nemění (tj. informovanost o celku je na ČVUT obecně malá). Jistě by stálo za zmínku se nad touto záležitostí ještě zamyslet. Dále se jedná o semináře specializované, jejichž záběr je sice menší, avšak návštěvníci konkrétnější; počtem jich však na ČVUT mnoho není. Významným krokem informovanosti o sobě navzájem jsou dále různé nyní se rozvíjející databáze (na úrovni rektorátu) o pracovnících, databáze odborníků, přístrojů, apod., což však vyžaduje naplnění databáze, to se však rozvíjí těžce a vyžadovalo by to pravděpodobně vyšší podporu managementu školy.

3.1 Stav virtuálních vazeb a spolupráce na ČVUT

V tomto paragrafu se pokusíme rekapitulovat alespoň některé oblasti, ve kterých probíhá vnitřní, zmíněná „horizontální“ vazba napříč ČVUT, bez organizačních změn. Jistou formu spolupráce definoval i zákon č. 111/98 Sb., o vysokých školách, (zejm. společné předpisy), a jejichž zavedení, pro školu nové, vyžadovalo nemalou úsilí a pochopení se strany vedení školy i fakult. Rozbor těchto aktivit však zde činit nebudeme.

§ Informační systém ČVUT a některé infrastrukturální funkce. Je možno říci, že tyto složky povětšinou fungují na ČVUT bezproblémově. Potřeba nákladů na tuto složku se uskutečňuje většinou z nenormativní části rozpočtu školy. Systém navazuje na některé součásti školy, jejichž pracovní náplň se dané oblasti týká (např. rektorát, VIC), majících celoškolskou působnost. Jedná se o:

o informační databáze: studijní (KOS), věda výzkum vnější vztahy (VVVS), finanční (FIS), práce a mzdy (PMSV), majetku (GT), rektorátní informace (INFOREK), aj.;

o databáze knihovní a odborné literatury (Dialog, Web of Science, Elviser, Scirius, aj.);

o společné softwarové licence – týká se omezeného typu software, např. Microsoft, Maple, překladatelské programy, a další programy v omezeném rozšíření;

společná patentová aktivita – přes silná omezení centrálního financování a přesun na financování z fakult (vedoucí na prokazatelný útlum v této činnosti), se zdá, že v posledním roce je dobrá vůle posunout tuto aktivitu hlouběji do celoškolské roviny (licenční politika);

o společná poradenská činnost v oblasti VaV a zahraniční spolupráce;

o poplatky za služby (stanovení výše poplatků a jednota navenek);

o celoškolské fondy – i když jejich výše a konkrétní zaměření může být předmětem diskuse, je nesporné že jejich sjednocení je dobré;

mzdové tarifní tabulky a předpisy, činící souměřitelnou mzdovou politiku mezi součástmi uvnitř ČVUT.

§ Interdisiplinární výuka. Ač jde o aktivitu poměrně výrazně finančně podporovanou rozvojovými programy MŠMT, nejeví se, že by jejich dopad měl znatelný účin. Je třeba se zde zmínit o výrazné neúspěšnosti ČVUT v poslední době v rozvojových programech MŠMT, což leccos napovídá. Domníváme se, že konkrétní analýzu musí provést vedení školy.

Mezi nerozšířenější aktivitu v této oblasti je možno řadit zejména mezifakultní nabídku biomedicínského inženýrství; i když tato záležitost již dnes přerostla mezi „organizační změnu“ (vznikl ústav, který se mj. orientuje na bakalářskou výuku), část výuky (v magisterské a doktorské úrovni) stále probíhá v mezifakultní režii. Spor, který se v této oblasti odehrává, se především týká diskuse „co a komu má příslušet“ a snaha převést většinu aktivit na nově vzniklý ústav se nesetkává s obecnou podporou fakult. Mezi méně smělé aktivity je možno jmenovat částečnou snahu o společnou výuku společenských věd, problematickou oblast e-learningu, tvorbu webových pedagogických pomůcek. Další větší rozšířená aktivita, analogická biomedicínskému inženýrství, bohužel na ČVUT schází, přestože by doba po lecčems volala (např. výuka v oblasti nanotechnologií, možná i další obecné předměty pro magisterskou výuku či doktorandy - fyzika povrchu, teorie chaosu, informační technologie, apod.). Snaha o společné podchycení výuky ekonomie bohužel skončila fiaskem, a to i ve virtuální rovině.

§ Vnitřní grantová soutěž. IGS ČVUT je výraznou celoškolskou aktivitou, která směřuje nejen k podpoře vědy na ČVUT a výchově při ní (doktorandské granty), ale svými rozvojovými projekty směřuje i k integritě školy. Míra úspěšnosti této skupiny projektů, zapadajících do zde sledovaných snah, by zasloužila zvláštní rozbor.

§ Výzkumné záměry na ČVUT. Při zaváděné výzkumných záměrů na ČVUT v roce 2000 byla tato horizontální spolupráce cílem (ČVUT tehdy patřilo spíše mezi výjimečná pracoviště v republice), kdy byly stanoveny průřezové výzkumné záměry, „napříč“ fakultami. S odhlédnutím několika let se ne ve všech oblastech tato spolupráce osvědčila (pouze formální vazba tématu a klíčových slov se ukázala pro skutečnou spolupráci ne zcela dostačující). Nicméně je možno toto obecně považovat za prospěšné a současný trend při tvorbě záměrů nových (od roku 2005), ve kterých se jeví ještě větší tlak zvyšovat míru integrace, bude zřejmě tuto snahu respektovat. K lítosti je třeba říci, že o tomto vysoce aktuálním problému se na celoškolské úrovni vůbec nejedná a na veřejnosti školy nediskutuje.

§ „Menší vědecká spolupráce“ realizují spontánní formou v rámci společných grantů, či jen obecné spolupráce; jedná se o dobrý příslib do budoucna, zatím však spíše nesmělý.

§ Výzkumná centra MŠMT. Je možno říci, že projekty v rámci programu MŠMT „Výzkumná centra“ a jeho finanční podpory se na ČVUT dobře rozvíjejí a jsou vesměs úspěšné (na ČVUT jsou koordinované 3 a 1 projekt probíhá v koordinaci AV ČR). Jelikož svým charakterem spolupráce jsou meziinstitucionální, jeví se, že tento model, i když je uskutečňován bez zásadních organizačních změn, je zdárným prototypem i rozsáhlejších virtuálních forem vzájemných vztahů.

§ Společné aktivity v oblasti sportu – v této fázi se jedná o začínající vazby, způsobené vybudováním společných sportovišť.

3.2 Stav organizační stránky integrity na ČVUT

Jak bylo již řečeno, nebude zde diskutována současná organizační struktura školy, která může být nalezena v kterýmkoliv materiálu o škole. Opět se nebudeme zmiňovat o globálních organizačních změnách, které zavedl zákon č. 111/98 Sb. (společné IČO, vztah fakult ke škole aj.). Připomeneme si zejména změny poslední doby a funkci součástí s celoškolským „servisním“ charakterem:

§ Společné součásti infrastruktury školy Bylo by možné zde jmenovat i některá oddělení rektorátu; soustřeďme se však na další součásti zajišťující zmíněnou funkci školy:

o VIC – zajišťuje (lze se domnívat, že úspěšně) celoškolský informační systém, počítačovou síť školy a správu výpočetních a databázových služeb.

o Vydavatelství – opět úspěšná složka, zajišťující vydávání a správu veškerého tisku, pedagogických a pomůcek apod. V současné době pod vydavatelství spadá i bývalé AVTC, kde se však čtivost jeví poněkud nejasná (aktivity e-learning).

o Útvar výstavby a investiční činnosti – nově zřízený útvar na úrovni součásti školy, jehož smyslem bylo soustředit větší investiční aktivity součástí ČVUT do centrální jednotky. I když nelze dosud shrnout zkušenosti s funkcí celkově, je dosud tato aktivita u fakult vnímána jako značně nepružná; pochopitelně zůstává diskutabilní, zda bylo nutno pro tuto činnost zřizovat specifický útvar a zda (podobně jako na jiných školách a též na ČVUT dříve) neponechat řešení jen na úrovni odboru rektorátu.

o SÚZ (koleje a menzy) – ze zákona nezbytné, mimo standardní péči o stravu a ubytování studentů, spadá sem i kongresové centrum; management vlastního SÚZu je zejména studentskou částí AS přijímán s výhradami.

o TIC ČVUT – řeší otázky transferu technologií do průmyslu a patentovou ochranu. Zde by bylo žádoucí prohloubení celoškolského vnímání v duchu schválené licenční politiky školy.

o Společná sportoviště na Kotlářce a Julisce – dosud neuzavřený proces, snažící se o rozumnou koncentraci sportovního servisu pro studenty.

§ Výzkumná centra ČVUT – v jistém pohledu jde o poněkud diskutabilní paralelu výzkumných center v rámci programu MŠMT, zde však podmíněnou specifickou organizační změnou v rámci ČVUT. Dosud byla založena 3 Centra; obecně lze jim vytýkat zejména 3 okruhy problémů[10]:

(1) tématika center – ani jedno z nich nepředstavuje prioritu nebo směr podporovaný např. Národním programem výzkum;

(2) organizační forma - ač centra mají celoškolskou organizační strukturu, ani jedno z center nemá charakter mezifakultní;

(3) forma vzniku - organizační vyčlenění vzniklo ne v důsledku trendu přerůstání zde diskutovaných vazeb virtuálních do organizačních, ale (pravděpodobně) jako odezva na možnosti nových finančních zdrojů a vznik jisté nezávislosti.

Mimo to, bohužel, některá z těchto center jsou vnímána i jako konkurenční výzkumné jednotky oslabující fakultu a v důsledku toho je spolupráce s fakultami problematická. Na druhé straně škole pochopitelně nikdo nemůže upřít právo podpořit kteroukoliv vědeckou oblast, zváží-li to jako potřebné; jiná je diskuse, v jako formě to má být (grant, organizační jednotka, ústav) a zda je cílem akceptovat i aspekty integrity.

§ Ustavení Fakulty dopravní – je aktivitou, reagující mj. na celospolečenský aktuální požadavek (vytvoření adekvátního uspokojení potřeb ČR po absenci VŠ dopravní v Žilině po rozdělení státu). Přesto, že se původně uvažovalo o pouze virtuální struktuře této fakulty, lze se domnívat, že daný krok byl šťastný a pro venek a studenty potřebný.

4. Rozvahy, kde ČVUT má zřejmě v integritě reservy

Z předchozího vyplynulo, že integrita školy nepředstavuje jen organizační změny. V řadě otázek si škola počíná dobře (celoškolské informační systémy, celoškolský servis, apod.), nicméně jsou i oblasti, kde existují reservy. Reservy je možné hledat i tam, kde se ČVUT v bezprostřední minulosti v realizaci integrity nedařilo. Pravděpodobně mezi nejmarkantnější patří dosud neúspěšná fúze s VŠCHT a nezaložení[11] fakulty manažerských věd (či v jiném názvu), kterou by se integrovaly snahy o ekonomickou výuku na ČVUT a přemostil historický všemi uznávaný škodlivý krok, kdy ekonomické vědy byly z ČVUT uměle odtrženy (za vzniku VŠE). Pravděpodobně aktuální celospolečenská potřeba dnes již není tak žhavá (mezitím vznikla a vzniká řada bakalářských škol sledovaného zaměření) a fakulty ČVUT využívají vlastní pracoviště a realizují vlastní studijní programy v tomto oboru. ČVUT tak (na rozdíl od případu založení Fakulty dopravní) zde svou historickou úlohu nesehrálo a možnost rozšířit svůj studijní záběr promeškalo. Na tom je smutný nejenom samotný fakt nezaložení fakulty, ale skutečnost absence spolupráce ekonomických pracovišť (a to i virtuálních forem), což v současné době nedává příliš šanci společnou výuku v této oblasti na ČVUT „bezbolestně“ vytvořit. Možná by stálo za zvážení posílit vliv či změnit působnost Masarykova ústavu, kde ekonomická výchova je vlastně náplní práce.

Další aktivity, které k integritě ČVUT zatím nepřispěly, je možno řadit i založení výzkumných center ČVUT. Je pravděpodobně zapotřebí provést další specificky zaměřenou analýzu na smysluplnost celoškolské váhy těchto jednotek, která by učinila objektivnější pohled na současnou organizační strukturu [3].

V této kapitole je dále učiněn pokus předložit jisté náměty ani ne tak organizačních změn, ale spíše náměty virtuálních vazeb a nechat na budoucnosti, která z vazeb vyzraje do změn organizačních - tj. nebránit eventuální integraci do formy nových ústavů nebo fakult, bude-li účelná. Žádoucí se jeví:

a) Rozšíření celoškolských výukových programů – Zvážit formu celoškolské nabídky předmětů, nebo přímo ustavení studijních programů v rámci celoškolské výuky. Přinejmenším se to týká výuky doktorandů. Tematicky se mohlo jednat např. o oblasti: společenských věd, managementu, nanotechnologií, biotechnologií, kompozitních struktur, systémového designu, apod.

b) Zvážit některou z forem integraci výuky tělesné výchovy;

c) Zvážit virtuální integraci nebo alespoň kooperaci výuky základních disciplin (matematiky a fyziky);

d) Řešení otázek celoškolské knihovny, resp. Národní technické knihovny v Dejvicích;

e) Pokračování v informačních databázích a rozvoj informačního systému školy;

f) Transformace současných výzkumných center ČVUT na skutečná celoškolská pracoviště, těsně svázaná s funkcí fakult a výchovou doktorandů; Zejména by bylo žádoucí tato pracoviště svázat s významnými a dražšími technologickými měřicími či realizačními pracovišti (urychlovač, diagnostická centra, litografická pracoviště, ..), které by mohla pracovat pro některé projekty na „zakázku“.

g) Ustavit funkční celoškolské výzkumné záměry – tento aktuální krok bude nemalým testem vnitřní sounáležitosti školy v oblasti výzkumu a vývoje.

h) Rozhovory s představiteli VŠCHT o možnosti a formách propojení s ČVUT.

i) Cíleněji zvážit působnost a dopad grantů rozvoje ČVUT (zejména kategorie na podporu integrity ČVUT).

Důvod, proč ČVUT se v řadě věcí chová ke změnám velmi nevstřícně, je možno spatřovat v následujícím:

· forma předkládání změn nemusí být přiměřená;

· existují ekonomické důvody těch, kteří na změně „utrpí“, resp. není obecně zřejmý ekonomický profit změny;

· vzniká v jakési formě konkurenční prostředí pro stávající pracoviště, které tudíž změnu odmítají;

· nepřiměřenost výsledného efektu – námaha, kterou je třeba vyvinout, není adekvátní výslednému efektu;

· lidské faktory, představované řadou dílčích důvodů, např. „bolestivostí změn“, neochotou ke změnám, „strach co to přinese“, „strach z konkurence“;

· celoškolský konsensus - u větších organizačních změn v rámci akademické obce často nevznikla celoškolská diskuse, aby rozhodnutí bylo přijímáno až poté, ve shodě s předloženým strategickým plánem (schvalování v rámci AS ČVUT musí být pouhým vyvrcholením rozhodovacího procesu).

Je třeba závěrem říci, že integritu nelze nařídit. I když je možné nařídit organizační změny, ty samy skutečnou integritu neřeší. Je třeba k tomu vést, vytvářet stav potřebnosti a součinnosti. Je možné, že „bolestivost změn“ nutí k velké setrvačnosti, avšak dobře fungující a kvalitní systém pravděpodobně „sám pochopí“, že je pro něj dobré integritu akceptovat, je-li v této otázce správně angažován. Je proto i otázka, „kde je toho příčina, jestliže to systém nepochopil?“

Další literatura a čerpané zdroje

[1] Macháček J.: dílčí písemná nebo ústní sdělení a osobní názory.

[2] Kučera V.: dílčí písemná nebo ústní sdělení a osobní názory.

[3] Bittnar Z.: dílčí písemná nebo ústní sdělení a osobní názory.

[4] Ohera L.: dílčí písemná nebo ústní sdělení a osobní názory.

[5] Havlíček V.: dílčí písemná nebo ústní sdělení a osobní názory.

[6] Fiala P.: dílčí písemná nebo ústní sdělení a osobní názory.

[7] Fiala P.: Integrita školy – ano či ne? Pražská technika, časopis ČVUT, 4/2002.

[8] Hlaváč V., Lábus L.: Ke koncepčním otázkám ČVUT, 9/2002, materiál AS ČVUT.

[9] Hlaváč V.: Soubor diskusních příspěvků k dokumentu „Ke koncepčním otázkám ČVUT“ do 9.12.2002 (Příspěvky prof. Kotka, prof. Uhlíře, prof. Tomka, doc. Petra, Ing. Hozmana, prof. Maiera)

[10] Hanzl S., Vlček J.: Integrita ČVUT (1. část),. ČVUT, Informační bulletin rektorátu 4, (leden 1992)

[11] Vlček J.: Integrita ČVUT (2. část), ČVUT, Informační bulletin rektorátu 5, (březen 1992)

[12] Hanzl S., Vlček J.: Řízení integrované university (3. část), ČVUT, Informační bulletin rektorátu 7, (červen 1992)

[13] Hanzl S., Vlček J.: Přeměna ČVUT v moderní technickou universitu, (4. část), ČVUT, Informační bulletin rektorátu 2, (listopad 1992)

[14] APP Systems, s.r.o.: Úvodní projekt informačního systému pro ČVUT (duben 1995).

[1] Akademický slovník cizích slov tento pojem vymezuje českým ekvivalentem „celistvost“.

[2] Bohužel integrita je někdy vnímána pouze jako „integrace“, jednostranný problém zcelování; je zřejmé, že ve smyslu řečeného to jistě není totéž.

[3] V dalším tento, v jistém smyslu přenesený termín, bude používán bez uvozovek. Virtualitou – zdánlivostí – se zde rozumí „organizační“ zdánlivost, nikoliv „funkční“.

[4] Byť poslání vyplývá ze zákona č. 111/98 Sb., zákon nestanoví samozřejmě vše.

[5] V této otázce hrají podstatnou roli osobnosti školy; avšak není předmětem tohoto materiálu rozebírat jejich funkci.

[6] Zde se předpokládá, že „kvalitnější systém“ má i vyšší výkon, doprovázený ziskem vyšších finančních prostředků, a tudíž kritéria výkonu způsobují určitou samoregulaci. Ne vždy to však musí platit, je-li kvalita z finančních důvodů výkonovými kritérii de facto deformována a formálně naplňována.

[7] Konkurenční prostředí samo o sobě samozřejmě není negativním rysem; negací se to může stát v souvislosti s řešením v rámci téže jednotky, kde rozhodují ideové, ekonomické, případně i další věcných důvody.

[8] Rozumí se i moci politické v pravém slova smyslu, což nezřídka bylo důvodem změn v minulosti, a ČVUT je toho zářným příkladem (vyčlenění z ČVUT ekonomie, zemědělských věd, chemie, železniční dopravy).

[9] Jistě není třeba připomínat příklad politických rozhodnutí 50. let při oddělení chemie od ČVUT.

[10] Zde vůbec není diskuse o odborné kvalitě Center ČVUT. Ta se předpokládala a příslušná komise a VR ČVUT o podpoře rozhodla. Diskuse se tedy vůbec netýká schopnosti některých týmů zajistit rozvoj svého oboru při masivnější grantové podpoře, ale vztahů vzhledem k integritě školy.

[11] Řadou pracovníků je to však vnímáno jako úspěch. Ponecháváme čtenáři na zvážení, aby si závěr učinil sám.