Vážení kolegové
Přečetl jsem si dnes s odstupem potřetí důkladně text Ke koncepčním otázkám ČVUT a rozhodl jsem se na něj přece jen reagovat, i když jen několika neutříděnými poznámkami.
Především chci říci, že po třetím čtení
oceňuji nejen to, že tento text vznikl, ale i úsilí autorů pojmenovat jasně
problémy. Tím prvním uvedeným, a podle mého názoru klíčovým problémem je, že
ČVUT nemá jasnou vizi o svém poslání v měnících se podmínkách vzdělávání a
požadavcích na něj, respektive, jak to text vyjadřuje, „nemáme pocit, že by diskusím
o dlouhodobém vývoji školy byla na ČVUT i v AS věnována adekvátní
pozornost“. ČVUT má všechny charakteristiky stárnoucí organizace, nejen
průměrným věkem pedagogů, ale i svým institucionálním chováním. Preferuje tedy
zavedené zvyklosti před nejistými novotami a spoléhá na své dosud neotřesené
postavení největší české technické školy.
Nechci
opakovat ani rozšiřovat výčet výzev, kterým zřejmě bude muset ČVUT čelit v
(možná nepříliš vzdálené) budoucnosti, jsou dostatečně popsány v textu.
Možná ale, že teprve jasné pojmenování hrozeb, kterým může být ČVUT vystavena a
které lze dosti jasně popsat, by pomohlo odstartovat intenzivnější diskusi o
budoucnosti, a to nejen v poloze „co chceme“, ale také v daleko
závažnější poloze „co pro to musíme udělat“ a „čeho se musíme vzdát pro
dosažení toho, co chceme“. Chceme-li totiž aktivně ovlivnit budoucnost ČVUT (a
otázka, zda opravdu chceme, je první, na niž si musíme jasně a s přesvědčením
odpovědět), musíme být připraveni odpovědět i na ty druhé dvě otázky.
Abych byl trochu konkrétnější, pokusím se uvést příklad volby mezi kvalitou a kvantitou, který je zmiňován v textu jako „masová či elitní škola“. Navrhované oddělení bakalářského a magisterského stupně nejen formálně (organizačně), ale i orientací na kvantitu v bakalářském a na kvalitu v magisterském stupni zní velmi zajímavě. Co pro to musíme udělat? Především musíme jasně diferencovat to, co se na jednotlivých stupních učí, ale také jak se to učí. Musíme ale také vytvořit podmínky, aby opravdu na ČVUT přicházelo co nejvíce studentů do bakalářského stupně (čím budeme konkurenceschopní vůči regionálním školám? lepším vybavením? ubytováním? „snadnějším“ studiem?) a co nejlepší studenti do vyšších stupňů (čím budeme konkurenceschopní vůči „zavedeným“ prestižním školám v Evropě? hmotnými podmínkami studia nebo spíše jeho lácí?).
Čeho se pro to budeme muset vzdát? Především představy uniformní fordovské linky posouvající studenty od prvního do posledního ročníku, vyrábějící rádoby „hotové“ inženýry, nepodporující opravdovou strukturaci v zaměření. Zjednodušování si složitého procesu vzdělávání na jednoduché „odučení“ a „odzkoušení“. Ale také tolerování nenáročnosti vůči studentům (v bakalářském studiu třeba pod záminkou, že propadovost musí klesnout a v magisterském s odůvodněním, že je svobodným rozhodnutím studenta, jaké a kolik vědomostí si ze studia odnese) a sami vůči sobě („za to, kolik mi platí, musí být rádi, že tu učím“).
A teď moje pochybnosti. Máme opravdu konkurovat ostatním školám „přítulností“ studijních nároků – byť i „jen“ v bakalářském stupni? Pokud se všechny školy budou snažit (nižší) náročností přizpůsobit kvalitě studentů v bakalářském stupni, odkud k nám budou přicházet ti dobře připravení kvalitní studenti pro magisterské studium? Chceme-li posílit mobilitu, můžeme nadále tolerovat nedostatečnou jazykovou výbavu studentů přicházejících na školu („technici / architekti nemají buňky na jazyky“), o jazykové kvalifikaci některých pedagogů přicházejících na školu nemluvě?
Poslední poznámka: Strategická změna institucionálního chování, pokud se k ní ČVUT odhodlá, nebude snadno prosaditelná, to vidíme z dosavadního průběhu. Jak by měly vypadat běžné rozhodovací procesy na taktické a operativní úrovni, které by měly strategickou změnu prosazovat? Mají vycházet z akademické tradice založené na diskusi, sporu a hledání konsensu? To je poněkud zdlouhavá a těžkopádná cesta, ale zajišťuje, že trendy změn budou dlouhodobě udržitelné, protože budou mít podporu rozhodující části akademické obce? Kolik času ale budeme mít na prodiskutování změn,které třeba udělat rychle? Budeme schopni se na nich dohodnout?
Nebo má univerzita zvolit způsob řízení převzatý z podnikového prostředí, s jasnou linií řízení a hierarchií pravomocí? Ten by byl přímočařejší a snadněji kontrolovatelný, ale může znamenat ztrátu toho, co činí akademické prostředí výlučným a specifickým. Akademické povolání zajisté nemůže a asi ani v budoucnu nebude moci finančně konkurovat komerční sféře. Pokud by se ztratily charakteristické prvky akademického prostředí, čím bude moci universita konkurovat podnikům při získávání kvalitních lidí?
Možná, že moje úvahy jsou příliš černobílé a že na otázky položené způsobem buď-anebo lze najít strukturované odpovědi, které zahrnou obě volby. Nejsem si ale jist, že bychom vždy vystačili s dvojakostí a kompromisy šitými na míru partikulárním zájmům.
Děkuji Vám za čas, který jste věnovali čtení mého příspěvku a uvítám Vaše komentáře k němu.
Karel Maier
Přišlo 9.12.2002, poznamenává Václav Hlaváč