Bod A1 : Pro získávání adeptů o studium je důležitá i
prezentace školy navenek.
S tím se dá pouze souhlasit.
V této
činnosti má ČVUT také rezervy, ale vyřešit zmíněné problémy bez zavedení změn
uvnitř školy nelze. ČVUT musí změnit svoji pověst mezi uchazeči, kteří ji
považují za příliš náročnou školu, kterou dostuduje pouze jedna třetina
zapsaných do 1. ročníku..
To už je poněkud zavádějící – je dostatečně známo, že řada studentů,
zapsaných do 1.ročníku, to bere jako přechodnou záležitost a útočiště před
základní vojenskou službou, než se dostanou na vytoužená práva či ekonomii.
Navíc mohou používat studentských výhod (a ti inteligentnější využijí
přechodného období ke studiu cizích jazyků).
Bod A3 : Změna hodnocení studentů by byla velmi užitečná. Patrně by nebylo příliš náročné převzít nějaký vhodný hodnotící systém. Pozornost by však vyžadovalo pečlivé zvolení objektivních kriterií, tak aby bylo možno porovnávat nejen studenty různých zaměření, ale i různých fakult. Konečné vyhlášení pořadí studentů v jednotlivých ročnících by mohlo být dobrou informací pro budoucí zaměstnavatele a tím by se mohlo stát i dostatečně motivujícím pro studenty.
Bod A6 : celoživotní vzdělávání by mohlo být pro školu vhodným zdrojem příjmů, ale co celoživotní vzděláváni pracovníků ČVUT (např. formou výměnných pobytů – sabbatical year?).
Bod B1 : Úroveň a kvalita výzkumu je výrazně negativně ovlivněna jednak současným hodnocením, jednak množstvím vložených peněz.
Budou-li například publikace hodnoceny a započítávány do „výkonu“ tak jako dosud, není to příliš motivující pro psaní článků (nebo dokonce knih) v cizím jazyce. Den má jen 24 hodin a tlak ekonomické situace nutí pracovníky k jiným činnostem.
Hodnocení výzkumu, prováděného v rámci zahraničních kontraktů, není nijak zvýhodněno proti běžné doplňkové činnosti. Přitom se v řadě případů jedna o vysoce efektivní záležitosti, nejen z hlediska prestižního, ale i z hlediska ekonomického. Cizojazyčná výzkumná zpráva pro zahraničního partnera není odpovídajícím způsobem hodnocena.
Pracoviště, které dokáže své výsledky vědecko-výzkumné činnosti uplatnit v aplikovaném výzkumu v rámci podnikatelské činnosti, ve vysoce konkurenčním prostředí, je nakonec špatně hodnoceno, neboť jeho tzv. vědecký výkon je podle stávajících kriterií nízký.
Bod C1 : Personální politika bude asi
velmi dlouho ovlivňována úrovní mezd. Pokud se musí mzdy nahrazovat doplňkovou
činnosti (což vyžaduje značný objem přesčasových hodin), pak získávání
pracovníků „kteří v cizině na VŠ učili, získali MSc nebo PhD nebo zkoumali
buď na školách, výzkumných ústavech nebo výrazně uspěli při vývoji
v průmyslu“ je spíše v poloze zbožných přání kateder a fakult. Není totiž
z čeho jim vytvořit „slušné pracovní podmínky, tvůrčí svobodu a možnost
budovat vlastní tým“. A to i v případě, že pro tyto lidi „výše
platu často není první v jejich seznamu priorit“ (což bude asi jev
s nízkou frekvencí výskytu).
Bod C2: Zvýšení mobility – možná by nebylo nevýhodné zavést systém dle několikrát citovaného Nizozemska. V průběhu studia musí studenti technických škol vykonat studijní pobyt buď na jiné škole, nebo v praxi. O výsledku podávají důkladnou zprávu. K tomu je však nezbytná součinnost všech universit a podpora výzkumných ústavů i podniků.
Bod D2 : Zvýšení pružnosti a efektivnosti aparátu školy by samozřejmě bylo více, než potřebné. Otázkou však je jak?! Různých akcí a změn byla celá řada a výsledky jsou, mírně řečeno, poněkud nevýrazné – hlavně však kladou zvýšené požadavky na pracovníky kateder.
Praha, 9.prosince 2002 Jan Siegl